Předmluva.
Každý člověk má v životě nějaký sen. Někdo o něm jen přemýšlí, jiný se ho pokusí uskutečnit. Já jsem měl to štěstí, že se mi můj celoživotní sen podařilo proměnit ve skutečnost.
Když se dnes rozhlédnu po České vesnici na karibském ostrově Roatán, vidím domy, tropické zahrady, české rodiny, které zde našly svůj druhý domov. Stejně tak i turisty, kteří sem přijíždějí za odpočinkem. Vidím však také tisíce hodin práce, stovky překážek, bezesné noci, těžká rozhodnutí a roky, kdy nebylo vůbec jisté, zda se celý projekt podaří dokončit.
Na začátku přitom nebylo nic. Jen neprostupná džungle, několik odvážných lidí a obrovská víra, že i na druhém konci světa lze vybudovat místo, kde se budou Češi a Slováci cítit jako doma.
Jak jsem objevil Roatán
Na Roatán jsem přiletěl pracovně na jaře roku 2006. Naše firma tehdy dodávala technologii pro místní pivovar. Už při první návštěvě mě ostrov okouzlil svou přírodou, klidem, mořem i příjemným podnebím. Čím déle jsem zde pobýval, tím více jsem si uvědomoval, že právě tady bych si jednou přál žít. Měl jsem už nějaké dřívější zkušenosti ze zahraničí. Takže ve srovnání s tím co jsem už dokázal porovnat, mě připadal Roatán po všech stránkách jako nádherné místo .
Po návratu do České republiky jsem na tu myšlenku nedokázal zapomenout. Stále jsem měl před očima tropickou krajinu, moře a především pocit klidu, který jsem tam zažil. Začal jsem si tedy zjišťovat další dostupné informace.
Zjišťoval jsem si podmínky pro život cizinců. Zajímal jsem se o možnosti koupě pozemků. Mluvil jsem postupně s lidmi, kteří už na ostrově žili delší dobu. Dozvěděl jsem se mimo jiné, že honduraská vláda umožnila nově cizincům nákup vlastní nemovitosti v turistické zóně, pod kterou Roatán spadal.
Ze silnice byl vidět pohyb realitních agentur jak kolem cest probíhalo zaměřování pozemků. Bylo patrné, že se Roatán začíná otevírat světu a my stojíme na startovní čáře. Zájem především Američanů a Kanaďanů rychle rostl. Bylo vidět že někteří si kupují pozemek pro stavbu vlastní nemovitosti, jiní jednali čistě spekulativně. Říkal jsem si , proč by podobnou možnost neměli mít také lidé z České republiky a Slovenska? Proč by i oni nemohli mít svůj druhý domov v Karibiku ? Nešlo mi o vytvoření luxusního resortu. Chtěl jsem vybudovat místo, kde se budou lidé cítit jako doma. Jako v Karibiku na chalupě. Jsme národ chatařů a chalupářů. Kde najdou místo kde si budou pomáhat. Kde uslyší český jazyk. Kde budou mít přátele. A kde budou moci prožít část svého života v nádherné tropické přírodě. Byla to bláznivý nápad. Ale právě tehdy začal vznikat projekt, který jsme později realizovali. Ne na zelené louce, ale na břehu ostrova v místě , kde byla předtím neprostupná jungle. Každý člověk má v životě svůj sen. Někdo touží procestovat svět, jiný postavit dům, vychovat rodinu nebo vytvořit něco, co po něm zůstane i pro další generace. Ani já jsem nebyl jiný. Nikdy by mě ale nenapadlo, že mě život zavede na tento malý tropický ostrov v Karibském moři a že právě tam vznikne projekt, který ovlivní nejen mě ale i životy stovek lidí.
Tato knížečka není cestopis. Není to ani učebnice podnikání, nebo návod, jak odejít do zahraničí. Je to skutečný příběh o tom, že i zdánlivě nemožné věci se mohou stát skutečností. Je to příběh o vzniku České vesnice na ostrově Roatán.
Po návratu domů jsme o tom dlouho mluvili s manželkou Mirkou. Nebylo to jednoduché rozhodnutí. Měli jsme malé děti – dceru Janu a syna Jiřího. Dcera od narození trpěla těžkým astmatem a lékaři nám doporučovali dlouhodobý pobyt u moře. Nakonec jsme se rozhodli změnit celý svůj život. Padlo rozhodnutí… Opustili jsme náš dům v České republice, sbalili vše potřebné a přestěhovali se na Roatán.
První roky byly pro nás dost těžké. Bydleli jsme v pronajatém domě, v neznámém prostředí, a současně jsme vyřizovali povolení, zakládali firmu, hledali pozemky, učili se místním zákonům i mentalitě obyvatel. Každý krok byl nová zkušenost a každá chyba znamenala zdržení a zbytečné výdaje… Byla to těžká doba, ale dodnes na to rádi vzpomínáme. Po přibližně třech letech jsme postavili náš první dům. To byl ale teprve začátek. Na zakoupeném pozemku kde jsme se rozhodli stavět náš dům a i projekt pro další Čechy nás čekalo kácení pralesa, ražení a stavba cest, elektrických rozvodů, vodovodů, studní, odvodnění, a mnoho dalších věcí. Řešili jsme geodetické zaměření, topografii, oplocení celého projektu i desítky dalších úkolů. Ke všemu bylo potřeba povolení, projekty a schválení. Občas to byl boj s větrnými mlýny. Dá se říci, že nejtěžších bylo prvních šest roků. Museli jsme se všechno naučit od začátku. Stavět rozsáhlý projekt v jungli, na neznámém místě, bez znalosti prostředí byl bláznivá nápad, ale podařilo se. Postupně jsme si vytvořili kontakty na místní obyvatele, kteří nám byli ochotní pomoci. Kolem nás se vytvořil fungující pracovní tým. Místní lidé začali celému projektu říkat Česká vesnice – Pueblo Checo , nebo Georgetown. Podle mé přezdívky, protože jsem je najímal a pracovali pro George. Jak mi říkali. Tehdy ještě nikdo netušil, že právě tento název zůstane České vesnici trvale. Takové byly začátky.
Dnes už žijí na Roatanu stovky Čechů a Slováků. Nejen v projektech, ale i volně roztroušení po ostrově. Přijíždějí další rodiny, staví si domy, zakládají nová přátelství a vytvářejí jedinečnou komunitu krajanů uprostřed Karibiku. Nikdy jsem tento projekt nevnímal jen jako podnikání. Byl to můj splněný sen a chtěl jsem vytvořit místo, které bude sloužit lidem ještě dlouho poté, co já už tady třeba nebudu. Tak vznikala Česká vesnice na Roatánu. Byl jsem praotec Čech.
První čeští a slovenští zájemci
Když jsme začali prezentovat myšlenku České vesnice na Roatánu veřejnosti, nevěděli jsme, jaký bude zájem. Šlo o zcela nový projekt. V té době většina lidí o Hondurasu a tím méně o Roatánu nikdy neslyšela a jen málokdo si dokázal představit, že by mohl žít na malém karibském ostrově. První reakce byly velmi opatrné. Lidé měli mnoho otázek. Zajímalo je počasí, bezpečnost, zdravotní péče, školy, ceny nemovitostí i to, jak se na ostrov vůbec dostanou. Bylo potřeba odpovědět na každou z nich. Postupně ale začali přilétat první zájemci. Nejdříve se chtěli jen podívat. Chtěli poznat místo o kterém do té doby pouze četli, nebo slyšeli vyprávět.
Pamatuji si ale dodnes jejich první dojmy. Nejčastěji říkali, že skutečnost je ještě krásnější než fotografie. Překvapovala je tropická příroda a klidná atmosféra ostrova. Velmi brzy se ukázalo, že projekt oslovil mnohem více lidí, než jsme původně očekávali.
Podařilo se nám v krátké době prodat převážnou část všech nemovitostí, které jsme měli připravené v nabídce. Tehdy to byly jen malé rekreační bungalovy. Převážná část kupujících byli Češi a menší část byli Slováci. Do projektu však přišel život. Nebyli to jen investoři. Byli to lidé, kteří hledali nový životní styl. Někteří chtěli místo pro zimní pobyty. Jiní plánovali odejít natrvalo. Další chtěli mít druhý domov u moře. Každý měl svůj vlastní příběh, vlastní motivaci . Všechny ale spojovala jedna věc. Chtěli zkusit změnit svůj životní styl.
Výstavba dalších domů
První rekreační bungalovy splnily svůj účel. Nastartovaly projekt a ukázaly zájemcům, že projekt není jen plánem na papíře, ale skutečností. Lidé si mohli prohlédnout kvalitu staveb, poznat prostředí České vesnice a představit si, jak by se jim na Roatánu žilo. Postupně se začaly měnit také jejich požadavky. Rekreační bungalovy už nestačily.
Zatímco někteří hledali menší rekreační bungalov pro zimní pobyty, stále více lidí přemýšlelo o trvalém bydlení. Chtěli dům, ve kterém budou moci žít celý rok, přivítat děti a vnoučata, nebo strávit klidný důchod v teple u moře. To zahájilo další etapu výstavby. Vedle rekreačních bungalovů začaly vyrůstat prostornější rodinné domy. Každý byl navržen podle přání svého majitele, ale všechny spojovala jedna myšlenka - vytvořit pohodlné bydlení, které bude respektovat místní klima i okolní přírodu. Na Roatánu se tradičně stavěly převážně dřevěné domy na pilotech. Tento způsob výstavby má mnoho výhod. Vzduch může volně proudit pod domem, stavba je chráněna před vlhkostí a zároveň umožňuje snadný přístup ke všem rozvodům vody, elektřiny i odpadů.
Prostor pod domem se většinou využívá jako parkovací stání, sklad nebo dílna. Je to jednoduché, praktické a dokonale přizpůsobené místním podmínkám. Postupem času se však objevily požadavky také na zděné domy vyššího standardu. Mnozí investoři se rozhodli přestěhovat na Roatán natrvalo a chtěli si zachovat komfort, na který byli zvyklí v Evropě. Začaly proto vznikat moderní rodinné domy s velkými terasami, kvalitním vybavením, kuchyněmi na míru a nábytkem vyrobeným z místních tropických dřev. Některé domy už měly vlastní bazény, garáže, dílny nebo samostatné apartmány pro hosty. Kolem nich postupně vyrostly tropické zahrady plné palem, kvetoucích keřů, banánovníků, mangovníků a dalších exotických rostlin. Přesto jsme dbali na to, a by Česká vesnice neztratila svůj původní charakter. Nevzniklo zde uzavřené luxusní letovisko ani jednotvárná satelitní zástavba. Každý dům je jiný, stejně jako jeho majitelé. Právě tato rozmanitost dodává celé oblasti její osobitou atmosféru. Vše sjednotí vzrostlá vegetace . Od začátku jsme se snažili zachovat co nejvíce vzrostlých stromů. Nové stavby jsme citlivě začleňovali do krajiny tak, aby příroda zůstala přirozenou součástí života. Dnes jsou mnohé domy téměř ukryté v tropické zeleni a návštěvník má pocit, že zde stojí odjakživa. Vedle domů určených k trvalému bydlení vznikaly také investiční nemovitosti. Jejich majitelé je využívají část roku pro vlastní dovolenou a po zbytek roku je pronajímají turistům. Tento model se ukázal jako velmi úspěšný a mnoha rodinám pomohl financovat jejich dům v Karibiku. Vedle sebe tak stojí rekreační bungalovy, rodinné domy i investiční vily určené k pronájmu. Přesto si komunita zachovala svou původní myšlenku. Nebýt jen místem pro trávení dovolené. Když se dnes procházím mezi domy, které zde během let vyrostly, mám radost z toho, že každý z nich vypráví svůj vlastní příběh.
Další významné české projekty na Roatánu.
Úspěch České vesnice ukázal, že o život i investice na Roatánu je mezi Čechy a Slováky dlouhodobě vysoký zájem. Ten se stále zvětšuje i vlivem nestálé bezpečnostní situaci v Evropě. Postupně začaly vznikat další projekty, tentokrát zaměřené především na prostornější rodinné domy, luxusnější bydlení a pozemky ve výjimečných lokalitách východní části ostrova.
Diamond Hill Resort
Diamond Hill vznikl v oblasti Diamond Rock nedaleko známé pláže Camp Bay. Je zasazen do tropické přírody s krásnými výhledy na Karibské moře a druhý největší korálový útes na světě. Projekt nabízí stavební pozemky i hotové domy, kvalitní infrastrukturu, betonové komunikace, podzemní inženýrské sítě, ostrahu a společný bazén. Každý dům je navržen tak, aby co nejvíce respektoval okolní přírodu a poskytoval svým majitelům soukromí i klid.
Diamond Beach Resort
Na samotném pobřeží vznikl nový rozsáhlý projekt Diamond Beach Resort. Tento projekt je určen především pro ty, kteří chtějí bydlet přímo u moře. Domy stojí jen několik kroků od písečné pláže a nabízejí jedinečný výhled na Karibik. Splňují tak představy o karibském ráji. K dispozici jsou menší i větší domy, moderní betonové vily, soukromé bazény. Tropické zahrady i kvalitní zázemí pro celoroční bydlení, nebo rekreační pronájem. Diamond Beach Resort je jediný český projekt s vlastní pláží a veškerým zázemím. Je propojený s projektem Diamond Hill Resort, kde mohou majitelé využívat vzájemně pláž, zázemí restaurace, bazénu a zaběhlé infrastruktury.
Diamond Rock Resort
Další etapou rozvoje se stal Diamond Rock Resort. Jeho předností je spojení tropické přírody, klidného prostředí a výborné dostupnosti nejkrásnějších pláží ostrova. Pozemky jsou připraveny k okamžité výstavbě a celý projekt navazuje na filozofii citlivého rozvoje, která provází české investice na Roatánu již od jejich počátků.
Během let se tak české projekty rozrostly z jediné České vesnice do několika samostatných rezidenčních lokalit. Každá má svůj vlastní charakter, ale všechny spojuje stejná myšlenka – nabídnout lidem bezpečné místo pro život, odpočinek nebo investici v prostředí karibské přírody. Díky těmto projektům se česká komunita na Roatánu dále rozvíjí a patří k nejvýznamnějším zahraničním komunitám na ostrově.
Založení Honorárního konzulátu České republiky na Roatánu
S postupným rozvojem České vesnice a přibývajícím počtem českých investorů, obyvatel i turistů začalo být zřejmé, že by si česká komunita na Roatánu zasloužila také oficiální zastoupení České republiky. Nešlo jen o prestiž, ale především o praktickou pomoc českým občanům a podporu dalších projektů. Po několika letech příprav se podařilo otevřít Honorární konzulát České republiky v obci Santos Guardiola na ostrově Roatán. Byl to významný okamžik nejen pro naši komunitu, ale také pro celé česko-honduraské vztahy. Z malé skupiny nadšenců se stala respektovaná komunita, kterou začaly vnímat jak honduraské úřady, tak česká diplomacie.
Velké poděkování patří tehdejšímu velvyslanci České republiky Lubomíru Hladíkovi a konzulce Tereze Nedorostkové, kteří vznik konzulátu podporovali a měli důvěru v naši práci. Bez jejich pomoci by otevření konzulátu nebylo možné. Honorární konzulát od té doby pomáhá českým občanům při řešení mimořádných situací, poskytuje základní konzulární pomoc, podporuje obchodní, kulturní i turistické vztahy mezi Českou republikou a Hondurasem a přispívá k dobrému jménu České republiky v Karibiku. Pravomoci honorárních konzulátů jsou stanoveny Ministerstvem zahraničních věcí ČR a jsou zaměřeny zejména na pomoc občanům a podporu vzájemných vztahů. Otevření konzulátu mělo i další pozitivní dopad. Česká republika se díky aktivitám české komunity, České vesnice a dalším investičním projektům zařadila mezi nejvýznamnější zahraniční investory na ostrově Roatán. Zájem českých občanů o život, podnikání i rekreaci na ostrově začal dále růst a česká stopa na Roatánu se stala trvalou součástí jeho novodobé historie.
Příběhy lidí, kteří se přestěhovali natrvalo
S příchodem prvních obyvatel vznikla také otázka, čím se budou na ostrově živit. Někteří byli finančně zajištěni. Měli příjmy ze svých firem v České republice. Jiní pobírali rentu, nebo byli v důchodu. Většina lidí ale nechtěla jen sedět doma. Chtěli být aktivní. Chtěli být užiteční. Něco dělat. A tak začala přirozeně vznikat nová pracovní místa. Někdo pracoval jako stavební dozor. Jiný jako projektant. Další jako instalatér, nebo správce objektů. Vznikaly služby spojené s dopravou, údržbou i turistickým servisem. Někdo začal provázet turisty po ostrově. Jiný otevřel restauraci. Další pomáhal nově příchozím při vyřizování úředních záležitostí. Velmi brzy se ukázalo, že lidem chybí český chléb. Jedna z majitelek domu proto začala péci chléb, kaiserky a rohlíky. Zájem byl obrovský. Najednou nebyla Česká vesnice jen místem, kde lidé bydleli. Stávala se místem, kde pracovali, podnikali a společně vytvářeli nový domov. Ucelená komunita. Každý, kdo měl chuť něco dělat si našel nějaké uplatnění a zároveň i zdroj příjmů. Ale musel něco umět, něco obětovat a především chtít. Roatán není místo kde se o Vás bude někdo starat. Musíte se o sebe umět postarat sami. Dnes už je to snadnější, ale začátky byly horší. I tak nejde říci že je Roatán pro každého. Musíte na to mít.
Česká hospoda
Každá správná česká obec má místo, kde se lidé scházejí. Ani Česká vesnice nebyla výjimkou. Tak vznikla Česká hospoda. Nebyla to jen restaurace. Bylo to společenské centrum celé komunity. Scházeli se zde stálí obyvatelé. Turisté. Nově příchozí. I lidé, kteří přijeli na ostrov jen na několik dnů.
Právě zde se dozvěděli, kam zajít na koupání. Kde nakoupit. Jak funguje život na ostrově. Na koho se obrátit. Mohli si objednat český chléb. Domluvit společné výlety. Nebo si jen sednout mezi krajany a popovídat si. V turistické sezóně se zde pravidelně pořádají dodnes country večery. Někdo přinesl kytaru. Přidal se druhý. Pak třetí. A než se člověk nadál, zpívala celá hospoda. Byly to obyčejné večery, ale velmi spontální . Právě proto na ně lidé dodnes vzpomínají. Protože nebyly připravené jako divadlo pro turisty. Byly skutečné.
Největší překážky
Mnoho lidí se mě během let ptalo, jaké byly největší překážky po přestěhování na Roatán. Očekávali, že budu vyprávět o dramatických situacích, přírodních katastrofách nebo velkých problémech. Ve skutečnosti tomu tak ale nebylo. Roatán je ostrov s velmi příjemnou atmosférou a prostředím, které člověku prospívá po fyzické i psychické stránce. Za celou dobu našeho působení jsme nemuseli řešit žádné zásadní překážky, které by ohrozily náš život nebo samotný projekt.
Největší změnou byl jiný způsob života. Na ostrově plyne čas pomaleji. Rytmus dne je odlišný od toho, na který jsme byli zvyklí v Evropě. Člověk si musí zvyknout, že ne všechno se vyřídí okamžitě a že některé věci potřebují svůj čas. Místní nikam nespěchají a na to je potřeba si zvyknout. To je jedna z věcí která se ještě dlouho nezmění. Ale nemají žádné žaludeční vředy a noční můry. Prostě, maňana . Pro některé krajany představoval zpočátku problém také jazyk. Ti, kteří přijeli pouze se znalostí češtiny, se museli naučit komunikovat anglicky nebo španělsky. Zpočátku to nebylo jednoduché. Ukázalo se však, že každodenní kontakt s místními lidmi je nejlepší učitel. Po několika měsících se většina našich krajanů domluvila bez větších problémů a dnes mnozí z nich používají angličtinu, nebo španělštinu zcela přirozeně. I to patří k životu v zahraničí. Člověk se učí nové věci každý den.
Tropické bouře a hurikány
Jednou z nejčastějších otázek, které dostávám, je bezpečnost ostrova z hlediska počasí. Lidé mají často obavy z hurikánů, protože Karibik je s nimi spojován téměř automaticky. Skutečnost je ale poněkud jiná. Roatán má velmi výhodnou zeměpisnou polohu. Nejničivější hurikány se většinou stáčejí buď nad pevninský Honduras a Nikaraguu, nebo severně směrem ke Kubě, Floridě a Velkým Antilám. Na samotném Roatánu se období tropických bouří většinou projeví pouze silnějším deštěm a větrem. Tyto změny počasí přicházejí nejčastěji koncem října a během listopadu. Za více než dvacet let svého života na ostrově jsem nezažil žádný ničivý hurikán který by Roatán nějak vážně poškodil. Právě proto považuji jeho polohu za jednu z velkých výhod.
Život dětí a vzdělání na Roatánu
Život dětí na Roatánu se v mnoha směrech podobá životu dětí kdekoliv jinde na světě. Možná mají jen větší štěstí, že vyrůstají v bezprostředním kontaktu s přírodou. Mohou se téměř každý den koupat v moři. Rybařit. Sportovat . A trávit většinu času venku. Nejoblíbenějším sportem na ostrově je fotbal. Hrají ho chlapci i dívky. Prakticky každá větší obec má své hřiště a mezi jednotlivými vesnicemi se pravidelně pořádají zápasy. Děti se navštěvují, mají své kamarády a zájmy stejně jako jejich vrstevníci v České republice. Povinná školní docházka začíná přibližně v pěti letech a pokračuje do patnácti let. Děti českých rodičů mohou zdarma navštěvovat honduraské státní školy, kde získají základní vzdělání. Pokud chtějí rodiče zachovat návaznost na český vzdělávací systém, doplňují doma výuku předmětů požadovaných českým ministerstvem školství. Na ostrově působí také několik soukromých mezinárodních škol, které nabízejí výuku v angličtině. Tyto školy jsou placené, ale poskytují velmi kvalitní vzdělání. V posledních letech byla na Roatánu otevřena také univerzita životního prostředí zaměřená na mořsky život, ochranu korálových útesů a mořskou biologii. Studenti, kteří chtějí studovat jiné obory, pokračují nejčastěji na univerzitách v San Pedro Sula, nebo Tegucigalpě. Některé rodiny posílají své děti studovat také do Spojených států amerických, především do Texasu. Je příjemné sledovat, jak děti vyrůstají ve dvojím kulturním prostředí. Plynule přecházejí mezi češtinou, angličtinou a španělštinou a získávají zkušenosti, které jim mohou být velkou výhodou po celý život. V praktickém životě si vyberou sami čím se chtějí zabývat nebo živit. Ne všichni z nás nakonec vykonávají takovou práci pro jakou se vyučili, nebo studovali. Dnes je to zcela běžné.
Zdravotní péče na Roatánu
Jednou z častých otázek všech zájemců o život na Roatánu je úroveň zdravotní péče. Je to pochopitelné, protože zdraví patří mezi nejdůležitější věci, které člověk při rozhodování o životě v zahraničí zvažuje. Na Roatánu funguje státní zdravotní péče, která je dostupná jak místním obyvatelům, tak cizincům. Každý má nárok na základní ošetření. Úroveň zdravotnictví sice nelze srovnávat s nejmodernějšími evropskými nemocnicemi, ale pro běžnou zdravotní péči je zcela dostačující. Navíc stoji opravdu jen pár korun.
Na ostrově funguje pozemní i letecká záchranná služba, ambulance i pohotovost. Velmi dobrou úroveň mají také zubní ordinace, které využívají jak místní obyvatelé, tak zahraniční klienti. K dispozici jsou laboratoře, rentgenová pracoviště, diagnostická centra, oční péče i dialyzační středisko. Výsledky laboratorních vyšetření bývají ve většině případů připraveny již následující den. Pro náročnější zdravotní péči nebo specializované zákroky doporučuji využít některé ze soukromých zdravotnických zařízení. Na ostrově jich působí několik a jejich úroveň je velmi dobrá. Náklady na léčbu zpravidla hradí cestovní nebo zdravotní pojištění. Za dobu svého pobytu na Roatánu jsem poznal, že při běžných zdravotních potížích funguje místní systém spolehlivě a lidé se mohou na zdravotní péči bez obav spolehnout.
Bezpečnost a kriminalita
Celá Střední Amerika je obecně považována za méně bezpečnou oblast, než na jakou byli lidé dlouhá léta zvyklí v Evropě. Je však důležité rozlišovat mezi jednotlivými státy i konkrétními oblastmi. Roatán je v tomto směru výjimkou.
Nebezpečná jsou především některá velká města na pevninském Hondurasu. Tam je kriminalita podstatně vyšší. Roatán je však ostrov s vlastním způsobem života. Především žije z cestovního ruchu. Místní obyvatelé si bezpečnost střeží a konflikty mezi cizinci a místními jsou poměrně vzácné. Pokud k nějaké kriminalitě dojde, většinou se týká sporů mezi místními obyvateli. Každý, kdo přijíždí na ostrov by měl dodržovat stejná bezpečnostní pravidla opatrnosti jako kdekoliv jinde na světě. Nevyhledávat konflikty. Nepřehánět to s alkoholem. Nenavštěvovat riziková místa v nočních klubech , v nočních hodinách. Používat zdravý rozum. Přes den se můžete po ostrově pohybovat prakticky bez obav. Večer je rozumné vracet se domů včas a vyhýbat se odlehlým místům. Nejlepší ochranou je vždy prevence. Položte si sami otázku jestli je dnes ještě v Evropě bezpečně. Sami si odpovězte.
Doprava a automobily
Velkou pozornost je potřeba věnovat řízení motorových vozidel. Na Roatánu se jezdí vpravo a pro běžnou návštěvu zpravidla postačí český řidičský průkaz podle platných pravidel. Silnice na ostrově nejsou určeny pro vysoké rychlosti. Doporučuji jezdit přibližně šedesát až sedmdesát kilometrů za hodinu. Při takové rychlosti máte dostatek času reagovat na nepředvídatelné situace. Je dobré počítat s tím, že někteří místní řidiči nedodržují dopravní předpisy tak důsledně, jak jsme zvyklí v Evropě. Možná také proto že je neznají. Proto je vhodné předpokládat chybu druhého řidiče a jezdit obezřetně, zejména při vjezdu do křižovatek, nebo na kruhové objezdy. Doporučuji také cestovat pokud možno za denního světla. V noci některá vozidla nesvítí a orientace na ostrově je složitější. Na Roatánu však neuvidíte jen starší automobily. Jezdí zde také mnoho moderních amerických vozů, zejména velkých pick-upů značek Toyota, Ford a dalších výrobců. Většina automobilů byla dovezena ze Spojených států amerických. Přestože je možné koupit i zcela nové vozidlo přímo na ostrově, dovoz kvalitního ojetého vozu z USA bývá často výhodnější. Na Roatánu funguje řada autoservisů a pneuservisů, které dokážou podle identifikačního čísla VIN rychle zajistit potřebné náhradní díly.
Při výběru automobilu doporučuji sledovat především jeho technický stav. Dobře udržované vozidlo může bez problémů sloužit ještě mnoho let. Pokud si nejste jistí výběrem, vyplatí se poradit se zkušeným člověkem, který zná místní trh a pomůže nejen s výběrem vozu, ale také s jeho registrací a vyřízením všech potřebných dokladů. Nebojte se přijít poradit.
Život v tropickém ráji
Mnoho lidí si představuje život v Karibiku jako nekonečnou dovolenou. Tyrkysové moře, bílé pláže, kokosové palmy a slunce po celý rok. Na tom je mnoho pravdy, ale skutečný život na tropickém ostrově je především každodenní realitou se všemi radostmi i povinnostmi. Po několika letech člověk přestane vnímat moře jako něco výjimečného. Stane se běžnou součástí života, stejně jako park , nebo les doma v České republice. Přesto si téměř každý den uvědomuji, jaké mám štěstí, že mohu žít na místě, kde je příroda stále krásná a téměř nedotčená. Na Roatnánu žije nyní odhadem 110. 000 lidí, ale zastavěnost ostrova je jen do 15%. Zbytek tvoří nádherná zeleň. Ostrované používají místo prášků hojně léčivé byliny a především si tyto tradice udržuji.
Život zde plyne pomalejším tempem. Lidé se méně stresují, více se usmívají a mají na sebe čas. Nikdo nikam nespěchá. Zpočátku to může Evropana překvapovat, ale po čase zjistí, že právě tento klid je jednou z největších hodnot ostrova. Místní obyvatelé jsou přátelští a ochotní pomoci. Pokud se k nim člověk chová s respektem, většinou mu stejným způsobem odpoví. Poznal jsem mnoho lidí, se kterými nás spojuje opravdové přátelství. Přes určitý stereotyp přináší každý den nové zážitky. Život na tropickém ostrově není nikdy jednotvárný. Každý den přináší něco nového. Jednou je to nádherný západ slunce, podruhé setkání s mořskými želvami, nebo delfíny. Jindy vás překvapí tropická bouřka, která během několika minut změní slunečný den v prudký liják. Za další půl hodiny už zase svítí sluníčko. Může se Vám stát že Vás navštíví malé mládě leguána. Zelená ještěrka 15 cm dlouhá. Ještě se nebojí, protože neví že by se měla bát. Stejně tak je Vaše terasa plná kolibříků. Když si na Vás zvyknou, budou Vám pít z ruky.
K přírodě zde člověk získá úplně jiný vztah. Naučí se respektovat její sílu a zároveň si užívat její krásu. Tropický les, korálové útesy, barevné ryby i mořský život se stanou přirozenou součástí každodenního života. Právě tato blízkost přírody je jedním z hlavních důvodů, proč se sem mnoho lidí opakovaně vrací. Někteří přijedou na dovolenou a za několik let si zde postaví vlastní dům. Jiní se rozhodnou změnit celý svůj život a usadí se zde natrvalo. Roatán není jen krásný ostrov. Pro mnoho z nás je i léčebná kůra. Únik od stresů civilizačních chorob a návrat k přírodě.
Můj krátký životní příběh, ohlédnutí a poděkování. Pouze pro ty které to zajímá …
Každý lidský život má svůj začátek. Ten můj začal v Brně, městě, ke kterému mám dodnes silný vztah. Narodil jsem se a vyrůstal jsem nejprve v centru Brna, později na sídlišti Lesná. Byla to krásná doba, kdy děti trávily většinu času venku. Nepotřebovali jsme mobilní telefony ani počítače. Naším světem byla hřiště, ulice, lesy a kamarádi. Už jako malého kluka mě přitahovala technika. Zajímalo mě, jak věci fungují. Rozebíral jsem všechno, co se rozebrat dalo, a snažil se přijít na to, jak jednotlivé součástky spolupracují. Často jsem něco opravil, ale občas se také stalo, že už to nešlo složit zpátky. Přesto mě tato zvídavost nikdy neopustila. Po základní škole jsem se rozhodl vyučit automechanikem. Automobily byly mým velkým koníčkem a technická práce mě bavila. Později jsem pokračoval ve studiu strojírenství se zaměřením na automobilovou techniku na střední průmyslové škole na Sokolské ulici v Brně. Studium mi dalo pevné technické základy a naučilo mě přemýšlet systematicky. Dodnes z těchto znalostí čerpám. Po ukončení školy jsem však nenastoupil do automobilového průmyslu. Život mě zavedl jiným směrem. Začal jsem záhy pracovat v Umělecké agentuře v Brně jako technik koncertních vystoupení. Říkali jsme tomu „ na volné noze „ a byli jsme na to patřičné hrdí. Teprve tam jsem se začal všemu učit, protože jsem neměl žádné zkušenosti. Postupně jsem pracoval jako dopravce a zvukař hudebních skupin. Procestoval jsem republiku, poznal zákulisí kulturního života a naučil se pracovat se zodpovědností. Byla to pro mě těžká doba, ale měl jsem to rád a naučilo mě to postarat se sám o sebe. Byla to škola života. Naučila mě odpovědnosti kterou jsem dříve neměl a také samostatnosti a práci s lidmi. Především jsem si ale uvědomil, že mám rád svobodu a možnost rozhodovat si o svém vlastním životě.
V roce 1989 přišla sametová revoluce, s ní pád kultury ale i nové možnosti. Československo se otevřelo světu a lidé dostali příležitost začít podnikat. Byla to doba plná nadšení, ale také nejistoty. Rozhodl jsem se, že tuto příležitost využiji. Začátky podnikání nebyly jednoduché. Neměl jsem velký kapitál ani zkušenosti, ale měl jsem chuť pracovat, odvahu a odhodlání. Postupně vznikla společnost CESK, která se zaměřila na technologie pro pivovary a nápojový průmysl. Firma rostla, přibývali zákazníci a zakázky nás postupně zavedly i do zahraničí. Právě podnikání mi otevřelo dveře do světa. Pracoval jsem v Litvě, Moldavsku, Vietnamu a dalších zemích. Každá cesta mi přinesla nové zkušenosti, nové přátele a nové pohledy na život. Tehdy jsem ještě netušil, že jedna z pracovních cest mě zavede na ostrov Roatán, kde se později začne psát úplně nová kapitola mého života. Když se dnes ohlédnu zpět, vidím, že každá škola, každé zaměstnání i každý podnikatelský krok mě připravovaly na budoucnost. Nic z toho nebylo zbytečné. I každý pád a každá prohra. Všechny zkušenosti se postupně spojily do jednoho příběhu, který mě dovedl až do Karibiku a k vybudování České vesnice na Roatánu. Georgetowenu Když jsme dokončili první průzkumy pozemků a získali potřebná povolení, začala ta nejnáročnější část celého projektu – samotná výstavba. Měli jsme před sebou území pokryté tropickým pralesem. Nebyly zde silnice, elektrické vedení, vodovod ani jakákoli infrastruktura. Všechno bylo potřeba vybudovat od úplného začátku. Nejdříve nastoupily stavební stroje. Postupně mizela hustá vegetace a začaly se rýsovat první budoucí komunikace. Každý metr nové cesty znamenal hodně práce a úsilí. Od samého začátku jsem chtěl, aby se celý projekt budoval kvalitně a s výhledem na mnoho dalších desetiletí. Nešlo mi o co nejrychlejší výstavbu, ale o vytvoření místa, které bude dobře fungovat i pro další generace. Proto jsme nejprve vybudovali kompletní infrastrukturu. Vznikly betonové komunikace, které odolávají tropickým dešťům i každodennímu provozu. Současně jsme položili elektrické rozvody podle amerického systému 110 a 220 voltů, který se v Hondurasu používá. Vybudovali jsme veřejné osvětlení, odvodnění dešťové vody se sedimentačními šachtami i rozvody vody. Součástí projektu byly také dvě hlubinné studny. Později se ukázalo, že dešťové vody je na ostrově dostatek a většina domů si vystačí s vlastními zásobníky. Studny dnes slouží především k zavlažování tropických zahrad. Velkou pozornost jsme věnovali samotnému rozdělení pozemků. Každá parcela byla navržena tak, aby poskytovala dostatek soukromí, krásné výhledy i přirozené proudění vzduchu. Terén jsme využili ve svůj prospěch. Domy jsou umístěny tak, aby si navzájem nebránily ve výhledu na moře a současně byly dobře větrané příjemným větrem od Atlantiku. Na návrhu celého projektu se významně podíleli mladí čeští stavaři Adam Ondrašíl a Marek Liberda z Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně. Připravili podrobné zaměření terénu, trojrozměrný model celé oblasti i první urbanistický návrh České vesnice. Jejich práce nám umožnila proměnit původní představu v konkrétní plán. Velkou oporou nám byl také místní stavební podnikatel Sterling Lucas. Se svými pracovníky, technikou a dlouholetými zkušenostmi sehrál při budování projektu mimořádně důležitou roli. Díky jeho znalosti místních podmínek se podařilo překonat mnoho problémů, které by cizinci jen obtížně řešili. Po dokončení hlavních komunikací jsme začali stavět první rekreační bungalovy. Jejich výstavba měla hned několik cílů. Ukázat budoucím zájemcům, jak bude Česká vesnice vypadat, vytvořit první ubytovací kapacity a současně získat prostředky na další rozvoj projektu. První bungalovy byly navrženy jednoduše, účelně a s maximálním využitím stavebního materiálu. Jejich rozměry odpovídaly standardním délkám dřeva používaného v místní výstavbě, takže při stavbě vznikalo jen minimální množství odpadu. Okolo každého domu jsme od samého začátku vysazovali palmy, kvetoucí keře a tropické stromy. Chtěli jsme, aby domy co nejrychleji splynuly s okolní přírodou a aby celá oblast působila přirozeně, nikoliv jako nově vznikající stavební projekt.
Když byly dokončeny první domy, začali přijíždět první zájemci. Mnozí z nich přijeli jen ze zvědavosti. Někteří si klepali na čelo, jiní nám uvěřili. Ale ti co zůstali a vrátili se nám dali sílu pokračovat. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že Česká vesnice přestává být jen snem.
Nebyli jsem v ničem výjimeční. Dnes se staví v dalších českých projektech mnoho hezčích a luxusnějších domů. Ale byli jsme první, První pionýři a prošlapali jsme cestu všem kteří přišli po nás. Bez našeho začátku se všemi výhrami i přešlapy by dodnes nikdo v České republice zřejmě nevěděl kde leží ostrov Roatan. Všichni ti kteří dnes staví jiné české projekty prošli Českou vesnicí. Stavěli na jejich kontaktech a základech které jsme vybudovali. Mám z toho radost. Především proto že se všemi i nadále spolupracujeme.
Pokud se po přečtení rozhodnete Roatán navštívit, budu rád. Pokud vás inspiruje k tomu, abyste se nebáli uskutečnit také svůj vlastní sen, bude to pro mě ještě větší odměna. Uvědomíte si že život může být krásný i tehdy, když se vydáte úplně jinou cestou, než jste původně plánovali. I cestou do neznáma.